Charakteristické rysy Prorokova chování (mír budiž s ním a jeho rodinou)
 
 
 
Způsob chování k ostatním
 
Požehnaný Prorok (saw) byl na veřejnosti radostný a veselý, ale když byl sám v soukromí, měl smutný a hloubavý výraz. Nikdy nehleděl nikomu do obličeje, a raději klopil svůj zrak, než zvedával hlavu. Byl velmi pečlivý v tom, aby každého pozdravil jako první, a to dokonce i otroky a děti. Často sedával na kolenou a nikdy neseděl s nataženýma nohama v přítomnosti ostatních.
 
Kdykoliv vstoupil do shromáždění, sedl si na první volné místo, a nikdy nedovolil, aby někdo kvůli němu stál nebo mu uvolňoval místo. Když byl oslovován, nikdy nepřerušil mluvícího, a jednal se svým společníkem takovým způsobem, že si dotyčný myslel, že je ta nejbližší osoba Božího Posla. Nikdy nemluvil zbytečně. Promlouval pomalu a zřetelně, a nikdy nepoužíval hrubá slova. 
 
Prorok Mohammed (saw) byl dokonalým vzorem skromnosti a nesmělosti. Nikdy se nerozhněval kvůli chování ostatních, pouze v několika případech se známka mrzutosti objevila na jeho tváři. Nestěžoval si, ani nepředhazoval námitky. Často navštěvoval nemocné a účastnil se pohřebních průvodů. Nikdy nedovolil druhému, aby slovně útočil proti další osobě, jenom v případech, když se daný člověk dožadoval spravedlnosti. 
 
U jedné příležitosti skupina Židů přišla k požehnanému Prorokovi (saw) a pronesla: "as-Sam-u-´Alaykum" (Smrt tobě), načež Prorok odpověděl: "Wa ´alaikum". Ajša porozuměla významu jejich slov a začala je proklínat. Avšak Prorok (saw) jí řekl: "Ajšo, toto nedělej. Protože Bůh nemá rád, když se používají drsná slova." (1)
 
Reference: (1) ibid., vol. 7, s. 4.
 
Odpouštění
 
Prorok (saw) vždy přehlížel, když se k němu někdo špatně choval nebo projevoval neúctu. Nikdy nepociťoval nevraživost vůči ostatním, a nikdy nehledal způsob, jak se pomstít. Jeho mocná duše, která překročila práh klidu a duchovní velikosti, dávala přednost odpuštění před odplatou.
 
Jeho citlivost k prožívaným těžkostem nepřekročila hranici smutku. Přestože Proroka (saw) velmi zasáhlo a hluboce zarmoutilo, když nepřátelé v bitvě u Uhudu s krutostí a bezcitelností zohavili mrtvé tělo Hamzy ibn Abdul Muttaliba, nepovažoval to za příčinu, aby vykonal odplatu na mrtvých tělech členů rodiny Qurajšů.
Dokonce i potom, když získal přístup k pachatelům této krutosti a to včetně Hind, manželky Abu Sufijána, Prorok Muhammad (saw) nevyhledával odplatu. Ve skutečnosti, když je Abu Qutadah al-Ansari chtěl proklít, Prorok (saw) mu v tom zabránil. (2) 
 
Další podobný incident se stal po vítězství u Chaybaru, když skupina Židů, která se vzdala, poslala Prorokovi (saw) otrávené jídlo. Prorok (saw) byl informován o jejich úkladech, ale odpustil jim. (3) A také u další příležitosti Prorok (saw) odpustil židovské ženě, která byla iniciátorem plánu otrávit Prorokovi jídlo jedem.(4).
 
Abdullah ibn Ubaj, vůdce pokrytců, kterému byla zajištěna imunita, protože uznal Šahádu (muslimské prohlášení o víře v jednoho Boha a přijmutí Mohammeda jako Jeho Proroka), choval odpor v srdci proti požehnanému Prorokovi, a myslel si, že bude vláda Proroka s jeho odchodem do Medíny ukončena. Ibn Ubaj se tajně spolčil s nepřátelskými Židy, aktivně hanobil Proroka, provokoval nepřátelství vůči němu a roznášel o něm pomluvy. Byl to on, který v bitvě u Bani al-Mustaliq řekl: „Když se vrátíme do Medíny, ti se ctí vypudí ty hanebné, což jsou emigranti (muhádžirin).“
 
Společníci svatého Proroka, kteří z celého srdce nenáviděli Abdullaha ibn Ubaju, často Proroka (saw) žádali, aby ho potrestal. Nicméně, nejenom že Prorok (saw) jim nedovolil tak učinit, ale dokonce zacházel s ibn Ubajou s nejvyšší tolerancí. Když byl Abdullah ibn Ubaja nemocný, Prorok (saw) ho přišel navštívit. Pak se zúčastnil jeho pohřbu a také se modlil nad jeho mrtvým tělem. (5)
 
Také je zaznamenána událost, kdy skupina pokrytců chystala spiknutí a zavraždění Proroka (saw) při jeho cestě zpátky z bitvy u Tabuku. Naplánovali si, že vystraší jeho velblouda, když bude projíždět horskou pěšinou, a on tak spadne dolů do údolí. Spiklenci si při svém útoku zakryli obličeje, ale Prorok je rozpoznal. Nicméně neodhalil jejich jména, a to i přes naléhání jeho společníků, a prominul jim jejich trest. (6)
 
(2) Imta’ al-Asma’, Ahmad ibn Ali al-Maqrizi, vol. 1, s. 425.
(3) Sahih al-Bukhari, vol. 4, s. 100.
(4) Sahih al-Muslim, vol. 7, s. 14.
(5) Imta’ al-Asma’, Ahmad ibn Ali al-Maqrizi, vol. 1, s. 496.
(6) ibid., vol. 1, s. 479.
 
 
Ve vztahu k otrokům
 
Otroctví je jeden z ohavných zvyků člověka a zároveň je ukazatelem jeho krutosti. Otroctví bylo významnou součástí života už od rané historie lidské společnosti. Postupně se stalo součástí práva pánů a platilo jako nesporné společenské pravidlo. Otroctví jako takové se rozšířilo ve všech lidských společenstvích a to do takové míry, že už i intelektuálové a učenci v mnoha národech považovali takové zřízení za účelné a správné. V těchto civilizacích nejenomže nebyly učiněny žádná opatření pro zrušení otroctví, ale ani se nic neučinilo pro zlepšení podmínek otroků.
 
Řečtí filosofové věřili, že byly stvořeny dva typy člověka - svobodní lidé a otroci - a že ti druzí byli stvořeni, aby sloužili těm prvním. Aristoteles považoval systém otroctví za nutnou součást lidské společnosti. Řekl, že co se práce týče, je-li potřeba více pracovní síly, vládnoucí skupina by měla použít otroky. Avšak přiznal, že by se měla věnovat pozornost zlepšování jejich životní úrovně. 
 
Požehnaný Prorok (saw) věděl díky své zralé soudnosti a pevnému mravnímu přesvědčení, že lidské bytosti jsou stejné, co se týče jejich původní přirozenosti a přirozeného nadání. Věděl, že všichni lidé mají duše, vůli, city a emoce. Také chápal, že rozdílnosti v rase, barvě, jazyku, národnosti, ale dokonce i výsada zbožnosti a vědomostí nemohou být příčinou diskriminace proti ostatním lidem a proti jejich právům. 
 
Proč některé lidské bytosti otročí druhé a odepírají jim jejich svobodu a výsady, které jim náleží?
 
Prorok (saw) si byl dobře vědom, že odstranění této normy nebude možné, aniž se změní společenský způsob myšlení, a to protože otroctví trvalo tisíce let a hluboce proniklo do myslí jak pánů tak otroků. Věděl, že jestliže nebude uzákoněn nový zákon podpořený výkonnou mocí a  jeho prosazeni nebude podpořeno vnitřním přesvědčením pánů a otroků, jejich hluboce zakořeněný společenský třídní systém nikdy nebude odstraněn. Nakonec vždyť pánové považovali tuto zcela otevřenou nespravedlnost jako neodmyslitelnou součást jejich práv. Také otroci se sílou zvyku postupně stali tak slabými, že nebyli schopni odhodlanosti a svobodného jednání. Jako následek jejich úplné ztráty smyslu pro svobodu a volného žití začali věřit, že jejich právo na život bylo vymezeno v hranicích tohoto velmi nepříznivého stavu, ve kterém se nacházeli. Proto tento společenský stav musel být zlepšen souběžně s postupným společenským růstem. Značného přemýšlení a moudrosti bylo potřeba pro to, aby se mohly tyto změny zrealizovat.
 
Jako počáteční krok Prorok (saw) při několika příležitostech doporučil pánům a otrokům na sebe nahlížet jako na bratry. Začal je také přesvědčovat, že jsou všichni stejného původu a stvořeni z hlíny. (7)
 
Řekl: „Bílí lidé nemají žádné přirozené privilegium nad černými, a nejhorší z lidí v pohledu Boha jsou obchodníci s otroky. (8) Otroci jsou vaši bratři, kteří byli uvrženi pod vaše velení, a kteří mají svá vlastní práva. Měli byste je živit tím, co sami jíte, a šatit tím, čím se sami oblékáte. Nežádejte po nich věci, které jsou mimo jejich schopnosti, a pomáhejte jim v práci. (9) Když je voláte, oslovujte je slušně a nenazývejte je ´můj otroku´nebo ´moje otrokyně´. Raději byste měli říci ´můj chlapče´, ´moje děvče´, nebo ´můj hochu´. Všichni vaši muži a všechny vaše ženy jsou služebníky Boha, a On je ten Pravdivý Pán všech.“(10)
 
Tato působivá a správná logika, která vycházela z hloubky srdce opravdově milujícího humanitáře ve formě božské zprávy, hrála významnou roli v překonávání arogance pánů, ve vymazávání pocitu podřazenosti ze srdcí otroků, v rozumové přeměně mnoha lidí, a ve vytváření pochybností o něčem, co bylo považováno za nespornou součást způsobu života po staletí. Přirozeně toto přimělo lidi se znovu zamyslet nad jejich stavem, a mnozí postupně  došli k závěru, že bratr by si neměl podrobovat svého bratra.
 
Za pomocí praktických kroků požehnaný Prorok (saw)  vydláždil cestu, která vedla k osvobození otroků, a to buď povzbuzováním lidí, aby tak činili, a dáváním jim naděje na odměnu – jejich hříchy budou odčiněny a jejich pokání bude přijato – nebo zrovnoprávněním otroků vykoupením (zpětným odkoupením) v tom smyslu, že otrok po částkách zaplatí svému pánovi určitou sumu peněz z jeho výplaty, nebo že se tato částka zaplatí z veřejných peněz Muslimů (Bayt al-Mal) a to dokud nebude svobodný. 
 
Tímto způsobem Prorok Mohammed (saw) zabránil téměř všem cestám vedoucím k otroctví, a zasloužil se tak o postupné zaniknutí otroctví.. Sám šel příkladem a osvobodil svého otroka Zayda ibn Haritha, kterého mu představila jeho žena Chadídža (as). A co více, na veřejnosti ho oslovoval jako svého ´adoptivního syna´, a to proto, aby vymazal pocit poníženosti a poddanství ze Zaydovy mysli. Jakmile Zayd dosáhl věku dospívání, Prorok (saw) ho oženil se svojí sestřenicí. Tímto způsobem se snažil odstranit rasovou nadřazenost z tehdejšího světa; na které byl pevně postaven především svět arabského kmenového systému.
Takto Prorok Mohammed (saw) zřídil princip rovnosti.
 
Reference:
 
(7) Man la-Yahzaruh al-Faqih, Shaykh al-Saduq Muhammad ibn Babuyah al-Qummi, p. 575.
(8) ibid., p. 354.
(9) Sahih al-Bukhari, vol. 3, p. 149.
(10)Sahih al-Muslim, vol. 7, p. 48.

 

 

 

Meze zákona 
 
Prorok (saw) velmi snadno prominul špatné zacházení, které bylo zaměřeno vůči jeho posvátné osobě. Ale nikdy netoleroval ty, kteří porušili hranice Božského zákona. Když přišlo na zajištění spravedlnosti a trestání narušitelů, nebyl v žádném případě mírný, a to protože zákony spravedlnosti ochraňují bezpečí společnosti a jsou zásadní pro její existenci. 
 
Proto by tyto zákony neměly být zlehčovány vrtošivými lidmi, jinak bude společnost obětována pro zájmy jednotlivců. V roce dobytí Mekky došlo k události, kdy se žena patřící k proslulému klanu Kahzum dopustila krádeže a její zločin byl zákonně potvrzen. Její příbuzní byli stále pod vlivem před-islámského třídního systému a měli pocit, že náležitý trest určený této ženě jim také přinese ostudu. Proto se pokusili ovlivnit svatého Proroka (saw), aby tento trest za krádež byl pominut. Usama ibn Zaid, který miloval svatého Proroka (saw), byl vybrán, aby se za ní přimluvil, aby  Prorok (saw) trest přehlédnul. Právě když se Usama ibn Zaid chystal přimluvit ohledně dané záležitosti, Prorok (saw) řekl:
 
“Snažíš se přimlouvat za někoho v případě, který je spojený s trestem předepsaným Bohem?”
 
Usamah si uvědomil svůj omyl, omluvil se, a požádal Boha o odpuštění. Potom Prorok (saw) vstal a přednesl kázání, ve kterém vysvětlil dané záležitosti následujícím způsobem:
 
“To, co zničilo národy před vámi bylo, že když urozený člověk mezi nimi ukradl, bylo mu prominuto, a když chudý člověk mezi nimi ukradl, bylo mu uloženo trestu podle Božího zákona. Při Bohu, v jehož rukou je můj život, já nebudu mírný ve výkonu spravedlnosti vůči nikomu, i kdyby ten zločinec byl můj nejbližší příbuzný! (11)
 
A co více, Prorok Mohammad (saw) sám sebe nevyloučil z působnosti zákona, ani se nepovažoval být postaven nad zákon. Jednoho dne šel Prorok (saw) do mešity a vystoupil na kazatelnu, odkud oslovil lidi. Během svého proslovu řekl:
 
“Nejvyšší Bůh přísahal, že nikdy nepřehlédně jakoukoliv nespravedlnost nebo utiskování. Proto ve jménu Božím snažně prosím kohokoliv, kdo utrpěl nespravedlnost z rukou Mohammeda, aby povstal a vykonal svoji odplatu. Protože odveta v tomto světě je pro mě daleko více žádoucí než odveta v příštím světě za přítomnosti andělů Boha a proroků.”
 
Sawadah ibn Qays se postavil a řekl:
 
“Kéž jsou moje matka a otec obětováni pro tebe, ó Posle Boží. Když jsi přicházel od Taifu, šel jsem tě pozdravit, zatímco ty jsi stále jel na své velbloudici s hůlkou v ruce. A když jsi ji zvednul, uhodil si mě s ní do břicha. Nevím, jestli jsi to udělal úmyslně nebo neúmyslně.”
 
Prorok (saw) odpověděl:
 
“Bože nedovol, abych takovouto věc udělal úmyslně.” 
 
Poté přikázal, aby mu byla přinesena jeho hůlka a požádal Sawadah, aby mu vrátil uhození; stejné za stejné. Sawadah se zvedl a přistoupil k Prorokovi (saw), ale když se k němu příblížil, políbil jeho tělo. 
 
Prorok (saw) se ho zeptal:
 
“Je toto tvoje odplata nebo prominutí?”
 
Načež Sawadah odpověděl:
 
“Prominutí.”
 
Poté se Prorok (saw) za něho pomodlil a řekl:
 
“Kéž ti Bůh také odpustí! “ (12)
 
Takto se choval nábožensko-politický vůdce, kterému byla z prozřetelnosti udělena plná moc nad výkonem spravedlnosti a ochranou práva. 
 
 
(11) Sahih al-Bukhari, vol. 5, p. 152.
(12) Bihar al-Anwar, Bab fi Wafat al-Nabi.
 
 
Čistota
 
Požehnaný Prorok (saw) usiloval o čistotu již od svého ranného dětství, a byl výjimečný v dodržování čistoty svého těla a oděvu. Vedle dodržování zásady očišty (wudu), se Prorok (saw) často myl a koupal a doporučoval tento způsob chování jako úkon pobožnosti. 
 
Své vlasy, které mu spadaly na jeho ušní lalůčky, si umýval listy lotosového stromu (sidr), česal a udržoval fialkovým olejem. Sám se voněl pižmovou (musk) a ambrovou vůní, a proto se jeho vůně nesla všude, kudy prošel. Zuby si pečlivě čistil přírodním kartáčkem na zuby (miswak) několikrát denně, především před tím, než šel spát a po tom, co vstal. Jeho bílé roucho, které bylo dlouhé pod kolena, bylo vždy čisté.
 
Před a po jídle si myl ruce a ústa a vyhýbal se jídlům s nepříjemně zapáchajícím kořením nebo zeleninou. Hřeben ze slonoviny, oční kohl, nádoba, nůžky, zrcadlo a miswak (přírodní zubní kartáček) byly vždy součástí jeho zavazadla na cestách. Jeho dům byl vždy čistý, a to přesto, že byl jednoduchý a postrádal luxus. 
 
Prorok (saw) zdůrazňoval, že by odpadky měly být vynášeny ven během dne a neměly by být ponechány až do noci. Jeho tělesná čistota byla v souladu s jeho posvátnou duchovní čistotou. Doporučoval svým společníkům a stoupencům, aby udržovali své vlasy, tělo, oblečení a domovy čisté a obzvláště je přesvědčoval, aby se myli a voněli v pátek, a to proto, aby nezapáchali při pátečních společných modlitbách. (13) Dále svým stoupencům nařizoval, aby si tělesně neulevovali v blízkosti hrobů, vedle řek, a ve stínu stromů. Také zdůrazňoval, aby se neznečišťovala voda a to až do takové míry, že je lepší se mýt bez vstupování do ní. (14)
 
Reference:
 
(13) Možno nalézt ve všech Síra knihách (biografiích) a sbírkách hadíthů.
(14) Sahih al-Muslim, vol. 1, p. 163.
 

 

 

úryvek z knihy A Glimpse of the Character Traits of the Prophet Muhammad od Sayyida Abu’l-Fadl Mujtahid Zanjani